Setkáváte se s někým, kdo prochází těžkou životní situací, jako je vážná nemoc, ztráta nebo závažné zranění, a chcete mu být nablízku. Jenže najednou nevíte, co říci. Bojíte se, abyste něco nepokazili. Přinášíme přehled otázek a vět, které mohou znít nevinně, ale v takové situaci mohou být zraňující. A také proč na nich záleží víc, než se na první pohled zdá.
Když chceme být oporou, ale tápeme ve slovech
Setkání s člověkem nebo rodinou, která prochází složitou životní situací, v nás často vyvolává silnou potřebu něco udělat. Pomoci, ulevit, alespoň na chvíli být nablízku. Zároveň ale přichází nejistota. Nevíme, jak se zeptat, co říci, kde je hranice mezi zájmem a zásahem do soukromí.
Mnoho lidí v takové chvíli raději mlčí. Ne proto, že by jim na druhých nezáleželo, ale protože se bojí, že by svými slovy mohli situaci ještě ztížit. Jiní naopak sahají po větách, které mají uklidnit nebo povzbudit, ale nemusí to dopadnout tak, jak bylo zamýšleno.
V prostředí paliativní péče se s tímto setkáváme velmi často. Dobrá vůle tu je téměř vždy. To, co chybí, je jistota, jak ji předat způsobem, který druhého opravdu podpoří.
Slova, která zraňují, aniž bychom chtěli
V situaci, kdy člověk nebo jeho blízcí čelí vážné nemoci, zranění nebo ztrátě, se mění způsob, jakým vnímá okolní svět. Každodenní realita je náročná, plná rozhodování, nejistoty i únavy. A právě v takovém kontextu mohou i běžné otázky a věty znít jinak, než jak byly myšleny.
Nejde přitom jen o samotná slova. Důležité je, jak na druhé straně dopadají a co způsobují.
Otázka, která má vyjádřit zájem, může být vnímána jako tlak. Snaha dodat naději může působit jako zlehčování. A dobře míněná rada může vyvolat pocit, že něco dělají špatně nebo že jejich úsilí není dostatečné.
Nejde totiž jen o to, na co se ptáme. Ale i o to, co říkáme ve chvíli, kdy nevíme, jak reagovat.
Na co si dát v komunikaci pozor
Níže uvádíme několik typických vět a otázek, které lidé říkají s dobrým úmyslem. Právě proto je důležité se u nich na chvíli zastavit a zkusit se podívat, jak mohou působit z druhé strany.
„Jak se máš?“ / „Jak se daří?“
Těmito otázkami začíná většina našich běžných rozhovorů. Jsou jednoduché, automatické a často jimi chceme dát najevo zájem. Pro člověka, který prochází složitou životní situací, ale mohou být překvapivě náročné. Okolnosti, které prožívá, se nedají shrnout jednou větou. Jsou proměnlivé, složité a často plné protichůdných emocí. Odpověď tak není jednoduchá a dotyčný může váhat, co vlastně říci a jak to popsat. Místo otevřeného sdílení tak někdy zazní jen krátké „jde to“, které ale skutečné prožívání vůbec nevystihuje. I proto může být v některých situacích citlivější tuto otázku vynechat a zvolit jiný způsob, jak dát najevo zájem a podporu.
„To bude dobré, uvidíš.“
Tato věta často vychází ze snahy dodat naději a uklidnit situaci. Pro člověka, který prožívá vážnou nemoc či těžké zranění, může být ale velmi náročná. Otevírá totiž téma nejistoty, se kterou se sám potýká. Zároveň v sobě nese očekávání, že by měl situaci vidět pozitivně nebo uklidnit své okolí. Místo toho, aby mohl otevřeně říci, jak se skutečně cítí, může mít pocit, že by měl „udržet naději“ i ve chvíli, kdy je to pro něj velmi těžké.
„Co mu/jí přesně je?“
Zájem o druhého člověka je přirozený. Detailní otázky na diagnózu nebo průběh nemoci ale mohou být velmi citlivé a vyčerpávající. Pro rodiče nebo blízké to často znamená znovu a znovu vysvětlovat složitou a bolestivou situaci. Každé takové vysvětlení může znovu otevírat emoce, které se snaží zvládat. Navíc ne každý chce sdílet detaily. A ne každá situace se dá jednoduše popsat několika větami.
„Čas všechno zahojí.“
Snaha uklidnit a dodat naději je za touto větou dobře patrná. Pro člověka v náročné situaci ale může působit vzdáleně a nepřesvědčivě. Bolest, kterou prožívá, je aktuální a přítomná. Představa, že se „někdy v budoucnu“ zmírní, mu v danou chvíli nepomáhá. Navíc může vytvářet tlak na to, že by se měl časem cítit lépe, i když jeho cesta může být mnohem složitější a individuální.
„Zkoušeli jste…?“
Tato otázka je jednou z nejčastějších reakcí okolí. Vychází ze snahy pomoci, nabídnout řešení nebo sdílet vlastní zkušenost. Na druhé straně ale může vyvolat pocit, že existuje něco, co rodina ještě neudělala, nebo že by měla hledat jinou cestu. Ve skutečnosti za sebou mají často dlouhou a náročnou cestu rozhodování, během které už zvážili mnoho možností. Další návrhy pak nemusí přinášet úlevu, ale spíš pocit tlaku nebo vyčerpání.
„Znám někoho, kdo to měl ještě horší…“
Srovnávání může být snahou dodat naději nebo ukázat, že i těžké situace mají řešení. V praxi ale často vede k tomu, že člověk začne pochybovat o tom, jestli má „právo“ cítit to, co cítí. Každá situace je jedinečná. A každý člověk ji prožívá jinak. To, co pro jednoho znamená velkou zátěž, nelze poměřovat zkušeností někoho jiného. Takové srovnání může místo podpory přinést pocit nepochopení.
„Všechno se děje z nějakého důvodu.“
Podobné výroky často zaznívají ve snaze dát těžké situaci smysl nebo ji nějak vysvětlit. Pro člověka, který ji právě prožívá, ale mohou znít spíš jako zlehčení toho, co se děje. Naznačují totiž, že za bolestí je nějaký „vyšší záměr“, který by měl být přijat. V danou chvíli ale člověk často žádný smysl nevidí a ani ho hledat nechce nebo nemůže. Místo podpory tak mohou vyvolat pocit nepochopení nebo osamění.
„Musíš být silný/á.“
Tato věta bývá myšlená jako povzbuzení. Může ale zároveň vytvářet tlak na to, jak by se člověk měl chovat a co by měl zvládnout. Jako by říkala, že na slabost, únavu nebo strach není prostor. Přitom právě tyto emoce jsou v situaci vážné nemoci nebo zranění zcela přirozené. Možnost být chvíli slabý, přiznat si, že je toho hodně, a sdílet to s někým dalším, může být pro člověka mnohem důležitější než snaha působit silně.
„Teď už mu/jí je dobře.“
Tato věta bývá vyslovena s dobrým úmyslem přinést útěchu, zejména ve chvílích ztráty. Pro pozůstalé ale může být těžké ji přijmout. Snaží se druhého uklidnit, ale míjí samotný prožitek ztráty. Ten je spojený s bolestí, smutkem a prázdným místem, které po druhém člověku zůstalo. Místo úlevy tak může tato věta působit jako nepochopení toho, co dotyčný skutečně prožívá.
Co je důležitější než správná slova
Možná jste se v některé z těchto vět poznali. A je to v pořádku. Většina z nás někdy stála před člověkem v těžké situaci a nevěděla, jak reagovat. Nejde o to říkat věci dokonale ani o to mít připravenou správnou větu. Důležitější je být vnímavý k tomu, co druhý člověk potřebuje, a nesnažit se situaci za každou cenu změnit nebo napravit.
Někdy totiž největší oporou není to, co řekneme, ale to, že zůstáváme potichu, nablízku a dáváme druhému prostor projevit se tak, jak to v danou chvíli cítí a potřebuje.
Jak komunikovat citlivěji
Dobrou zprávou je, že i malá změna ve způsobu, jakým mluvíme, může mít velký dopad. Poradili jsme se proto mimo jiné s psychologem Mgr. et Mgr. Drahomírem Ševčíkem, který se dlouhodobě věnuje práci s lidmi v náročných životních situacích a působí rovněž v Podpůrném a paliativním týmu Fakultní nemocnice Olomouc. Vycházeli jsme také z přímých zkušeností některých z nás, kteří prošli těžkou životní situací a pečovali o blízkého nebo o něj přišli. V neposlední řadě jsme oslovili i naše dobrovolníky, kteří jsou v kontaktu s rodinami každý den. Na základě těchto zkušeností jsme připravili konkrétní tipy, jak klást otázky a reagovat tak, aby naše slova byla skutečnou oporou, ne další zátěží.